Zbytočný luxus globalizácie

Ekológia je nám načo? Máme štát, ktorý beztak nič nereguluje. Poviem jeden príklad, ktorým je napríklad mäso. Otázka jedenia mäsa je otázkou etiky, a lásky k zvieratám len sekundárne. Týrané hospodárske zvieratá či už nakoniec skonzumované človekom, alebo nie naša ´láska´ nezachráni. Živočíšna výroba je preukázateľne jedným z najproblematickejších ´luxusov´ moderného života. Moderný teda konzumný spôsob života prináša nemalé dôsledky hlavne, ktoré sú spojené aj s týmto zbytočným luxusom. Čo myslím tým zbytočným luxusom? Ako príklad by som použil práve ´mäso´, alebo ´svalovinu´ zo živých tvorov. Šetriť, alebo si povedať kedy dosť nie je pre moderného človeka zvykom. Moderne vykŕmený konzumný človek sa v nadbytku spotreby a výroby topí. Pre nemalú časť ľudskej populácie ešte mäso znamená luxus, ktorý si denno-denne nemôže dovoľovať. Tretí svet nežije denno-denne na mäse. Miliarda krkov o hlade na Zemi sa dožaduje tiež jedla a to už akéhokoľvek. Západný svet ´civilizovaný´ si klame tým, že nato má. Globalizácia si klame v tom, že nato má. Ak by nato mala, by dávno nakŕmila hladných, a ušetrila na zbytočnostiach. Avšak prerozdeľovanie zdrojov na globálnej úrovni funguje tak, že 10% svetovej populácie vo ´vrcholových ekonomikách´ sa o ´naše zdroje´ delí ´fifty-fifty´ so zbytkom ľudstva. Viera v pokrok a ´lepšiu budúcnosť´ zatemňuje zdravý rozum. V bode rastu populácie do bludu a civilizačného prekračovania všetkých medzí udržateľnosti nám globalizátori nahovárajú, že ich globálna multikultúrna spoločnosť naplňuje naše ideály o svete v akom chceme žiť. Štát s jeho armádou byrokratov, technokratov, analitykov, politikou je bábkovým divadlom korporácií, ktoré inscenujú svoje megalomanské orgie cez tieto načisto vygumované mozgy, ktorým odumrela šedá mozgová kôra. Orgie bezbrehého plytvania sú ekonomickým programom voľného trhu, ktorý samozrejme s voľnosťou nemá vôbec nič čo do činenia. Globálna ekonomika je nástrojom na vyšťavovanie Zeme na úplnú dreň, a nie nástrojom na zasýtenie a autonómiu celej globálnej populácie. Posledná vec, ktorú globalizácia prináša je autonómia ľudskej rasy, ktorú sľubuje. Naopak globalizácia v tom, že má v područí fiktívne vlády štátov, ktorých celou vizitkou v rámci ´ekológie´ je to koľko ´planét´ by pri svojom ´ekonomickom raste´, ktorý z nich potreboval diktuje podmienky ´spôsobom života´, ktoré sú už vzorovo rovnaké pokiaľ sa ich ´myšlienkového obsahu´ týka po celej Zemi. Napríklad taký štát ´Austrália´ by potreboval okolo sedem planét pri svojom ´raste ekonomiky,´ kým taký štát ako Taliansko ´iba´ 2 a pol planéty. Tieto choré absurdity sa v reále tvária ako ich ´hospodárske plánovanie´, ktoré spočíva v tom, že desať percenta populácie potrebuje šťaviť pol planéty, zvyšok druhý, a jedno percento to celé vlastní a diriguje. Veci ako mäso sú zbytočným luxusom, keď na Zemi hladuje miliarda ľudí. Je trápne ako zisk rozhoduje všade o všetkom. Trápne a smutné zároveň napríklad, keď ´ryby´ sú pod paľbou nonstop vo vojne vyhladzovacej, a stále žrať ryby z mora nie je zločin ale ´ekonomický rast.´

Lidstvo se množí, planeta umírá.

Přelidnění je termín, který slýcháme téměř denně, a to spojený se všemi různými problémy. Nadměrná populace je stav, kdy počet lidí stoupá v rozsahu přesahujícím únosnost naší planety. V závislosti na přelidněnost tak klesá kvalita života lidí, ale především dochází ke zhoršování životního prostředí a k devastaci Země. V přeplněném prostoru naší planety jsou tak špatně či vůbec dostupné základní potřeby pro přežití, jako je voda, potrava, přístřeší a další.

V roce 2011 překonalo lidstvo sedmimiliardovou hranici. V současné době se velmi rychle blížíme k osmi miliardám. Do roku 2050 je odhadovaný počet obyvatelstva přiblížen až k deseti miliardám. Od začátku letošního roku již stoupla naše populace o dalších 55 milionů lidí. Průměrně pak na Zemi každým rokem přibývá kolem 81 milionů lidí.

Proč tedy k takovému nárůstu populace dochází? Příroda sama o sobě má své vlastní a přirozené nástroje, jak únosně regulovat obyvatelstvo na planetě. Smrtelné nemoci, neplodnost, přírodní katastrofy, vrozené vady či jiná postižení, se kterými by běžně žádný jedinec v přírodě nepřežil. Člověk se svou chamtivostí po moci však vyzrál téměř nad všemi těmito faktory. Jak tedy souvisí naše slepé rozmnožování s vyčerpáním planety?

planeta1

Vývoj lékařských technologií
Technologie jako taková se na nárůstu obyvatelstva podílí velkou částí a jejím vývojem byla rovnováha počtu obyvatel narušena. Díky jejímu rozvoji byl zjednodušen přísun potravin lidem, a ti si tak mohli dovolit začít krmit více dětí. Věda a zdravotnictví se výzkumem dostalo na tak vysokou úroveň, že v současné době není problém vyléčit téměř jakoukoliv nemoc. Obvyklé choroby, které dříve zabíjely, jsou dnes pro naše lékaře snadným oříškem. Samozřejmě, že pokud se na tuto informaci díváme z osobního hlediska, nikdo z nás by nechtěl, aby naši příbuzní umírali bez přísunu lékařské pomoci. Globálně jsou však právě tato onemocnění řešením, které kontroluje a udržuje počet lidí, kteří na planetě žijí. Dnes se však za každou cenu snažíme zachraňovat životy, které jsou poznamenány sebehorší smrtelnou chorobou. Pokud by existovala ještě nějaká rovnováha, kterou si příroda nastavila přirozeně sama od sebe, jedinci s nemocemi, závažným postižením či jakoukoliv jinou vrozenou vadou by zkrátka nepřežili – ať se nám tahle věta líbí nebo ne, je to přirozená regulace, kterou jsme narušili.

Asistovaná reprodukce
Jak již název této techniky vypovídá – umělá oplodnění, asistovaná reprodukce nemají s přírodními zákony žádnou spojitost. Pokud už je tedy pro lidstvo nezbytné se dále množit, mělo by pochopit, že to nejde za každou cenu. Jestliže páry touží po rodině a po potomcích, je nezbytné rodit nové? V současné době je už spíše sobeckým parametrem na tento svět přivádět další a další lidi. Ekologické, populační, ekonomické a další problémy, které skličují naší planetu nejsou nic, v čem bychom chtěli, aby naše milované děti žily. Je tedy zodpovědné přivést naše dítě do světa, ve kterém vládne nesnášenlivost, sociální propasti, zneužívání pracovní síly, ekologické katastrofy, utrpení a další a další závažnosti…?
Je tedy zřejmé, že například neplodnost je jen dalším jednoduchým řešením naší matky přírody, jak rozumně udržovat počet lidí, kteří jsou na naší planetu přiváděny. Avšak ani proti tomu není člověk příliš malý pán! Pokud jste neplodní, není problém vám za desítky tisíc a pár zničených těl k potomkovi dopomoci. Taková adopce již narozených dětí je přeci absolutní tabu. Mít to svoje, to se ničemu nevyrovná, že?! Pokud by se tedy jednalo o bezpodmínečnou lásku svého dítěte, proč by měl někdo problém milovat dítě, které adoptuje stejně, jako své narozené? Je tedy nutné ve světě, ve kterém jsou miliony opuštěných dětí, které touží po rodinách, za každou cenu množit páry, které by jinak neměly šanci dítě počít? Viděli jste někdy, jak to chodí s takovými dárkyněmi vajíček? Smutný průmysl.

Pokles úmrtnosti
Následek předchozích bodů. U samých kořenů přelidnění je rozdíl mezi celkovou porodností a úmrtností. Problémem však není vyšší porodnost, protože celosvětově porodnost dětí oproti dřívější době poklesla. Háček je v tom, že lidé zkrátka žijí déle. V roce 2015 vzrostla odhadovaná délka života na celém světě na 71,4 roku, což je od roku 2000 nárůst o 5 let. Největší nárůst zaznamenala Afrika, částečně díky zlepšení dětské zdravotní péče a částečně díky přístupu k léčbě HIV.

planeta2

A nyní jen pár těch nezávažnějších následků

Vyčerpání přírodních zdrojů

Nejzávažnějším následkem přelidnění je absolutní vyčerpání naší Země. Minulý rok připadal tzv „Earth Overshoot Day“ na 8. srpna, v letošním roce jsme zvládli Zemi vyčerpat již 2.srpna. Tento mezník ukazuje, že k druhému srpnu letošního roku jsme stihli vyčerpat veškeré přírodní zdroje, které je Země schopna obnovit. Od tohoto data tak žijeme „na dluh“. Datum, na který vyčerpání našich zdrojů připadá, se každým rokem snižuje. V historii této statistky tak den dluhu nastal letos nastal úplně nejdříve.
„Ke 2. srpnu spotřebujeme více, než naše planeta dovede za celý rok obnovit. To znamená, že za sedm měsíců jsme vyprodukovali více oxidu uhličitého, než mohou oceány a lesy pohltit, chytili jsme více ryb, porazili více stromů a spotřebovali více vody, než Země dokázala za stejnou dobu vyprodukovat,“ uvedla Global Footprint Network (GFN) v prohlášení.
Podle GFN by na udržení potřeb obyvatel Země byla potřeba více než 1,7 takových planet. Zároveň byl také vypočítán Overshoot Day pro jednotlivé státy porovnáním jejich spotřeby s velikostí a přírodním bohatstvím. Česká republika letos svůj potenciál překročila již 28. dubna, téměř o měsíc dříve než Slovensko.
S vyčerpáním zdrojů souvisí další problémy, které si sami způsobujeme. Násilné činy, agresivita a občanské války jsou velmi časté v oblastech, ve kterých se soutěží o přírodní zdroje.

Degradace životního prostředí

Nadměrná těžba uhlí, ropy, dřeva a zemního plynu začala mít více než závažné dopady na životní prostředí. Zvýšení počtu vozidel ovlivňuje kvalitu našeho vzduchu již téměř stejně, jako spalovny a další výroby, které produkují oxid uhličitý a další látky škodlivé nejen přírodě, ale i lidem. Oxid uhličitý je zároveň jedním z nejúčinnějších skleníkových plynů vedoucích k globálnímu oteplování. Tání ledovců, měnící se klimatické vzorce, nárůst hladiny moře jsou jen některé důsledky, kterým čelíme kvůli znečišťování prostředí.

Konflikty a války 

Nadměrná populace v rozvojových zemích výrazně zatěžuje zdroje, které se tak stávají sotva dostupnými pro všechny. Konflikty kvůli vodě a potravě přesahují ve velmi závažné války. Zároveň nedostatek vody, potravy a lékařské pomoci přispívá k šíření nemocí. Hladovění je obrovský problém, kterému svět v těchto zemích čelí. A také tu máme naše oblíbené korporace, které se nad touto chudobnou propastí baví a získávají si díky chudým zemím, které skličují války naší pozornost. Copak vás nedostávají reklamy s hladovějícími a špinavými dětmi ve vaší LCD televizi s pořádnou úhlopříčkou?

 

Zdroj: https://salatovelisty.cz/2017/09/03/lidstvo-se-mnozi-planeta-umira/

O 5 minút 12, alebo nikdy nie je prineskoro

Súčasná kultúra  zdá sa prispôsobila zotrvávať v nádeji prechodov z jednej ekologickej apokalypsy do druhej formulovaných do jazyka. Nie je to vždy na škodu celkom, lebo kedy-tedy tento jazyk apokalypsy pomáha urýchliť proces tu takej tam onakej zmeny. Napríklad, keď taký jazyk apokalypsy obklopuje otázku ozónovej vrstvy tak sa čo to pohne vpred.  Jazyk eko-apokalýps funguje najme v tejto kultúre, ktorej pozornosť je jednoducho odvádzaná od vážnych problémov, a práve na tomto princípe večného odvádzania pozornosti táto kultúra doslova funguje, že človek presne len ťažko vie, kedy od čoho sa vlastne jeho pozornosť odvádza a často je tak rozkolísaný, že nemá dokopy šajnu o čomkoľvek. Je možné, že tento jazyk hrôz na aké si zarábame je jediné čo tu vôbec funguje. Ako epitomický sa tu zdá byť onem výrok autorky Silent Spring R.  Carsonovej, že ´čím viac sa naša pozornosť venuje divom a realitám vesmíru o to menej máme chuť do deštrukcie, ktorá všade vôkol je v plnom prúde´. Carson to povedala vo svojom prejave ešte v roku 1963. Ale možno to Carsonová mala obrátene:  možno to máme tak, že máme radi sa vŕtať v príbehoch a osudoch, ktoré zle končia, a v krízach, ktoré bijú na poplach v hodine dvanástej, že sa práve z týchto potom cielene dokážeme koncentrovať na svoju vec v plnej pozornosti svoju energiu zamerať do ochrany prírody a jej konzervácie´.

S tým jazykom katastrofickým prichádza do činenia veľmi špecificky istá artikulácia našich čias. Rozmýšľame o svojich vzťahoch k environmentu v súvislostiach najbližších okamihov, v súvislostiach, ktoré sú na programe ´tu a teraz´. Hovorí sa nám, že napríklad ´globálne otepľovanie´ nám zdecimuje druhovú rozmanitosť ešte počas nášho života, alebo v lepšom prípade v živote našich detí. V tomto zmysle sa celé to environmentálne strachovanie podobá náboženskému fanatizmu, ktorý vykrikuje, že dokonca života fanatikov príde apokalypsa a s ňou koniec sveta. Asi v roku 2010 sa 41% Američanov nechalo počuť, že čakajú príchod Ježiša do roku 2050. Táto obsesia s katastrofou, ktorá každú chvíľu klope na dvere ukazuje, že máme tendenciu prírodu chápať na špecificky ľudskej a individuálnej mierke. Keď rozmýšľame o našom troskotajúcom životnom priestore a prostredí  a o dopade ľudskej činnosti na ekosystémy máme zvyčajne výhľad do pár rokov pred nami. Tisícročie, ktorým sa všetko zlomí je tu každé dva dni.

V opozícii k tomuto bezprostredne hroziacemu katastrofickému scenáru, ktorý skrze prsty pozerá len na najbližší čas tu máme ´čas hlboký´, ktorý má korene hlbšie v geológii ako v humanite pokiaľ sa jedná o mierku. Tento koncept má svoj základ v 18-nástom storočí a jeho autorom je škótsky geológ James Hutton. O popularizáciu tohoto konceptu sa potom postaral americký spisovateľ John McPhee, v jeho knihe Basin and Range.  Pre McPhee-ho je želiezko v ohni hlbokého času jeho sila nás vyviesť z omylu myslenia, ktoré je krátkodobé akoby nám šité na mieru. Napísal napríklad ´Ak sa oslobodíš od konvencie aká spočíva v reakcii na kvantitu času povedzme v horizonte milióna rokov tak sa tým oprostíš aj od bezprostredne hroziacej hranice vymedzujúcej čas individuálneho života človeka, alebo ľudského času vôbec. To si potom už vlastne mŕtvy, alebo živý naveky.´

 

Ekonotechnotrok

„Buď zmenou, ktorú chceš vidieť vo svete.“ – Mahatma Gandhi

Myšlienky vždy nesú stopu svojho autora. Vždy je v nich odzrkadlené čo autor zamýšľal, alebo kým je. Pretože tak ako niekto za všetkým hľadá ženu tak iný za všetkým hľadá človeka. Hľadám ja ´autora´ pokiaľ by som k ľudským skutkom pristupoval ako k vlastným. Myslím  tým zodpovednosť, ktorá sa vzhľadom na pravdu v skutku stáva dvojitým metrom činov autora. Je tu presvedčenie, a viera, že za všetko si človek môže sám pretože všetko čo činí je jeho vec, lebo všetko čo sa rovná zodpovednosti sa rovná slobode konať či už tak, alebo onak.

Pred tým ako sa stanem slobodným, alebo kým som, by som k tomu musel mať v dostatočne veľkej miere slobodu. Ak mám predstavu kým som, alebo  by som byť chcel tak táto sloboda mne poskytnutá v zmysle sebavedomia k činu je otázkou môjho ´autorstva´? Byť autorom svojich činov a stáť si za svojimi činmi znamená byť k nim slobodný. Pretože čin nevzniká z ničoho nič. Nič sa z ničoho-nič nedeje bez debaty na slovo.

Slovo, ktorého autor verím, že som…je vecou skutku, ktorý je mi ako autorovi prisudzovaný, a v neposlednom rade za, ktorý nesiem zodpovednosť. Keď niekto napríklad privedie na svet dieťa tak je za ten skutok zodpovedný, a musí znášať dôsledky do tej miery do akej je to dieťa v jeho výchove. Je to ďalekosiahly čin. V zmysle toho, že on je jeho autorom mu tento čin do budúcna môže priniesť nepredvídateľné následky.

Podobne sa pozerám na otázku ľudských činov všeobecne. Ľudia sa tvária ako autori svojich činov, ale nakoľko to aký z hľadiska ich budúcnosti budú ich činy mať dopad nemôžu, nemajú možnosť domyslieť dokonca úplne nikdy, je ich zodpovednosť limitovaná práve tým. Či už ide o virtuálne peniaze, technológie informačné, alebo liečbu rakoviny vitamínom C. Kým peniaze virtuálne sú tak čas zatiaľ človek virtuálnym nespravil. Nedokáže sa v ňom ako v takej virtuálnej bubline posunúť dopredu, aby zistil, že aké následky budú jeho činy mať. Práve z toho hľadiska si aj keď plne vedomý toho čo činí nikdy nemôže dopredu plne uvedomiť dôsledky toho čo učinil.

S ochranou prírody je to v systéme ´ekonotechnotrockom´ podobné. Ľudia chránia prírodu nesystémovo, lebo nedokážu predvídať dopady ich zlého zaobchádzania s ňou dopredu, a nakoľko sa prakticky všetko čo robia rozchádza s prežitím prírody do budúcna je tu konflikt záujmov, ktorý sa nikdy nerieši s prihliadnutím k prírode, alebo jej budúcnosti, ale iba s prihliadnutím k človeku a jeho prítomnosti.